Moje první první svatba

Návrh namočit ji do vany jsem rázně zamítla. Přece jen se nás osm potřebuje večer někde umýt a dělit se o svou jedinou koupelnu ještě s tímhle, pro nás něčím naprosto neidentifikovatelným, to už fakt ne !!!

SKLERÓZA

Skleróza, skleróza-  anebo je toho prostě moc...

Přípravy na svatbu, začátek školního roku...

Několikrát jsem pomáhala na svatbách a mimo pečení cukroví se mi moc líbilo chystat výslužky. Po celém domě rozložené krabice s tím úžasným a voňavým cukrovím, jedno jako druhé, nazdobené kousky – ach !!!

Na tuto práce jsem se fakt těšila a nechtěla jsem, aby ji za mě dělal někdo jiný.

Jenže – pomáhat není to, co sama organizovat.

Rozhodnout JAK velké krabice, KOMU, KTERÉ, KOLIK kousků do nich, jak MOC plné...

Pravidelně se opakující záchvaty paniky - „ cukroví je příliš málo, co budeme dělat“ - „cukroví je strašně moc, co s ním budeme dělat“ – jsou prý normální.

Do dokonalého plánu se přece jen vloudilo pár chybiček.

Krabice, ve snaze neskládat je příliš brzy, aby nezavazely a také nebyly zaprášené, „se“ nakonec poskládat nestihly a řešila je až výslužková osádka ve čtvrtek ráno. Nebylo to zas tak pozdě, ale malé zdržení přece jenom.

Myslela jsem, že budeme do oběda hotové a neřešila oběd – malý zádrhel – hladové kamarádky a honem něco nachystat. Pak jsem musela do práce a zdržela jsem se víc, než jsem chtěla. Ale taky to nebylo tak zlé.

Ovšem jedna maličkost k druhé...

Fakt se omlouvám, ale zapomněla jsem.

Zapomněla jsem, že musím odpoledne vyzvednout klíče od penzionu, protože již večer přijede rodina z Portugalska. A že vlastně budou mít hlad. A že nás asi budou chtít ještě ten den navštívit...

Myslím, že moje plánování se zastavilo na středečním dni.

Pak jsem asi ztratila tužku ...

TRESKA

A tak se stalo, že paní Barbara se objevila ve dveřích našeho domu ve chvíli, kdy předsíň byla plná plných krabic s výslužkami, které čekaly na svůj rozvoz a jídelna s obyvákem přetékaly, pro změnu, poloprázdnými krabicemi, jejichž obsah se právě různě přeskupoval podle místa určení – na hostinu, na sobotu domů, koláče ke kostelu, pro paní fotografku ...

Zkrátka krabice byly všude.

Horečně jsme uvolňovali aspoň pár židlí, aby bylo kam si sednout, ale paní Barbara se ukázala jako žena činu. A - že je nasezená z auta a z letadla - a s portugalskou rázností začala ze svého kufru vybalovat pár drobností. Nevěřili jsme svým očím...

 Kufr paní Barbary začal záhy připomínat klobouk kouzelníka Pokustóna.

Nejen, že z něj vytáhla několik lahví pravého portského vína, asi padesát řízků, nějakou zeleninu, dvoukilovou fíkovou marmeládu, pomeranče, čtyři svačiny a dvě obří krabice portugalských koláčů, ale začala z něj kouzlit i něco, pro nás naprosto neidentifikovatelného.

Ne, nebyli to králíci.

Ale ryba.

Treska.

Nevím vlastně, jak treska vypadá, ale když Češi mohou mít Maxipsa, proč by nemohli Portugalci mít Maxitresku.

Každý plát nasolené a zavakuované tresky zabral pomalu půl stolu. Plátů bylo pět. Byli jsme jako u vytržení a nechápali, jak se jí to do toho kufru vlezlo.

R. nám přeložil, že maminka chce tu rybu připravit na svatební hostinu. U nás v kuchyni. Zděsila jsem se. Všude bylo cukroví a špinavé nádobí.

Ale to už paní Barbara vzala nůž a jala se rázně rozřezávat igelit chránící rybu před poškozením a - jak jsem posléze pochopila – i blízké okolí před rybou.

Tím nemyslím kufr, ale lidské okolí.

Igelit chránil nejen rybu, ale i všechny okolo. Zabraňoval totiž úniku pronikavého zápachu, vlastně vůně, ryb. Někomu to mohlo být příjemné, vždyť celé dny jsme teď čichali sladký cukr.

Ale, řekněme si to otevřeně, prostě rázem celý dům příšerně smrděl rybinou.

Zpanikařila jsem, že mi načichnou koláče!

Z šoku nás probrala paní Barbara, která neustále hovořila portugalsky a ač jsme jí nikdo nerozuměli, nebyl čas omdlévat.

Naštěstí se dcera vrátila od kadeřnice a po překladu z portugalštiny do angličtiny a následně z angličtiny do češtiny jsme si oddechli.

Ryba se bude vařit až zítra.

Dnes se jen musí namočit do studené vody a nechat tak až do rána.

Nastal nový problém. Do čeho se vlezou tak velké kusy masa? Treska byla sušená a tak tvrdá, že se nedala překrojit nebo ohnout. Hledala jsem náš největší vajndlík. Nebyl !

   (až nedávno jsem ho našla – syn v něm má kaktusy)

Do toho, kde zadělávám dvě kila na vánočky se nevlezl ani jeden plát.

Co teď?

Návrh namočit tresku do vany jsem rázně zamítla. Přece jen se nás osm potřebuje večer někde umýt a dělit se o svou jedinou koupelnu ještě s treskou, to už fakt ne (a to mi milosrdná skleróza dala zapomenout, že večer má ještě přiletět Maria z Moskvy)!!!

Nakonec jsme obětovali dřez.

  (nádobí počká a umyje „se“ zítra)

A také všechny plechy na pečení, které rozměrově jakž takž vyhovovaly a byly náhodou volné.

Úlevou bylo nejen vyřešení nádob, ale i odstranění zápachu, který zmizel okamžitě po ponoření tresky do vody.  

   (pokračování příště)