Malý fejeton pro pátek třináctého

...hlavou jí proběhla maminčina věta, kdy jako žákyně 2. A  základní devítileté školy, začínala svou kariéru...

Strašně nerada nakupuji. A nejvíc oblečení. Musím přijít, něco mě cvrnkne do oka, vezmu, zaplatím, jdu. Nesnáším zkoušení, rozhodování, kalkulování s cenou. Přesto jsem se rozhodla, že si na moderování slavnostního večera pořídím něco nového. Aspoň halenku. A tak, i když jsem stála v odřené kabince jednoho místního "frcu" a ta halenka za pár šupů mi fakt slušela, zmocnil se mě silný pocit, že bych si pro tentokrát zasloužila něco lepšího. O pár metrů dál se to stalo. Ty šaty mě prostě uchvátily. Je fakt, že byly trochu kratší, ale elasticita materiálu dovolovala stáhnout je o kousek níž.

Večer jsem manželovi vyrazila dech:"V tomhle chceš jít? Není ti šestnáct !"

Pravda, den před tím jsme totiž společně zavrhli letní sukni těsně nad kolena s tím, že na jevišti se cítím líp, když mám kolena zakrytá a tak bylo rozhodnuto, že si vezmu decentní sukni z maminčina pohřbu a koupím si novou halenku. A teď mu přinesu tohle (nevím, co je nepochopitelného na ženské logice)! 

„Jasně, máš pravdu. Jedna z dcer je určitě užije“. Zavrhla jsem svůj smělý nápad.

A tak jsem stála před zrcadlem v černé sukni, kolena decentně zakrytá, halenka s výstřihem, který odpovídal nejpřísnějším mravoučným  normám a lovila jsem z paměti připravená slova pro slavnostní večer  ...

Nicméně za pár minut jsem se opět objevila před manželem ve svém novém modelu a se sladkým úsměvem na rtech mu povídám, že ještě neslyšel můj projev. A spustila jsem.

Nedokázal zakrýt potěšení, že tohleto bláznivé stvoření je jeho součástí. Oči ho prozradily. Doufala jsem, že řekne: " Jo, běž v tom, k tomu projevu se to hodí."  A stalo se. To nešlo číst v kostýmu, který odpovídal mému papírovému věku.

Přesto má tento příběh jedno velké ALE...

...šaty padly dívce na první pokus. Jenže přece jen byly dimenzované na lehce jinak proporcionálně vystavěnou postavu. Elasticita materiálu dovolila srovnat pas tam, kam patří, ale partie na hrudi, kde návrhář počítal s menším objemem, si postupně nárokovaly svůj díl látky. Dívka se přepočítala, když počítala s tím, že šaty prostě trochu stáhne, jelikož si nevypočítala, že cesta do středu jeviště bude tak nevypočitatelně dlouhá. Vykročila. Již po pár krocích bylo jasné, že to má spočítané. Šaty pozvolna vyjížděly výš a výš. Svitlo jí. Zavčas zarazila reflexní pohyb ruky, která chtěla šaty upravit. V duchu sčítala křečové žíly, které jí na nohách zůstaly z pěti těhotenství a odhadovala, v kterých místech bude posun kulminovat.

Zastavila se v místě přesně vypočítaného pravděpodobného středu jeviště. Hlavou proběhla maminčina věta, kterou jí kladla na srdce ve druhé třídě základní devítileté školy, když začínala svou kariéru na Vítání občánků: "Nedávej nohy vedle sebe, ať není vidět, že je máš křivé". Lehce povystrčit jednu nohu, úsměv, nádech a : "Dobrý večer, vítám vás na večeru plném poezie...."

Měla úspěch.