Chovejme se k sobě jako ke zvířatům

„Neviděli jste psa? Pořád se mi motá pod nohama a najednou není vidět. Tolikrát se s ním zlobím, málem o něj zakopnu, ale teď mi tu chybí,“ stěžovala si babička.

Psa jsme našli. Byl zalezlý v koutě s rozřízlou tlapkou a lízal si ránu. Asi ho to dost bolelo. S malým škrábancem by přiběhl sám. Ale teď, když jsem jej chtěla vytáhnout, bolestně zavrčel, až jsem se lekla, že mě kousne. Asi vycítil mou nejistotu či neschopnost mu pomoci. Až pevné ruce se svěřil, nechal se vytáhnout na světlo a dovolil mému muži, aby mu ránu prohlédl a ošetřil. Potřeboval, aby ho našel někdo, komu důvěřoval. Byli jsme všichni rádi, že jsme šli psa hledat hned a nenechali jsme ho v tom koutě dlouho.

Napadlo mě, že tak to bývá i s lidmi. Samozřejmě ne tak docela. Rozříznutou ruku si buďto ošetřím sám nebo vyhledám doktora. Pes si pomoct nedokáže a čeká, až ho někdo najde. Ale i lidé mívají zranění, se kterými si neví rady. Někdo či něco jim ublíží na duši. Bolí to často víc, než zlomená ruka a ani to není vidět. Všimli jste si někdy, co takoví lidé dělají? Zalezou jako ti psi. Chrání si své bolavé místo, a proto často štěkají a vrčí na lidi kolem sebe. Vyhýbají se druhým, protože se bojí, že ti jim neopatrným pohybem, či slovem, způsobí ještě větší bolest.

Potřebují ruku, které důvěřují. Ruku, která je z tmavého kouta osamění vytáhne na světlo. Někoho, komu mohou ukázat svou ránu, kdo jim ji ošetří a kdo jim znovu neublíží.

A tak jestli někdy budete mít pocit, že se Vám nějaký člověk dlouho nemotal pod nohama nebo že jste ho dlouho neviděli, běžte ho hledat. Třeba potřebuje, abyste ho našli právě Vy.

Nenechte ho v tom koutě chcípnout.